O bydlení pro handicapované se moc nemluví. Prolomit se to rozhodl David Drahonínský, paralympijský vítěz z Pekingu, který je od roku 1999 upoutaný na vozík.
14. 3. 2012
„Myslím, že příběh o tom, jak si člověk na vozíku shání bydlení, co všechno potřebuje a jak je to náročné, by mohl zajímat více lidí, protože obecně se o tom informuje hodně málo,“ odpovídá mi u kávy v centru Paraple na otázku, co ho vedlo k tomu aktivně oslovovat novináře. „Lidé s postižením by o sobě měli dát společnosti vědět, člověk na vozíčku nemusí nutně jen sedět doma, ale může se aktivně zapojit do společnosti.“
Sám jde příkladem. Vystudoval vysokou školu, studoval v zahraničí. Věnuje se aktivně několika sportům a v roce 2008 vyhrál paralympiádu v Pekingu, v lukostřelbě. Aktuálně se připravuje na Londýn a nechává si stavět vlastní bydlení. A právě o tom jsme si povídali v první řadě.
„V šestnácti jsem přišel z tréninku bojových umění, usnul jsem a probudil se až po několika dnech a operacích v nemocnici. Byl jsem náměsíčný a vypadl jsem z okna,“ vrací se do roku 1999, kdy se mu život převrátil naruby. „Na začátku jsem jen ležel, koulel očima a maximálně koukal po sestřičkách, a ne všechny byly pěkné. Nervy v rukách se postupně vzpamatovaly, ale skončil jsem na vozíku. Z nemocnic a rehabilitací jsem se domů vrátil po dvou letech.“
Vrátil jste se domů, do bytu, který nebyl bezbariérový? To musel být šílený návrat…
No, nevrátil jsem se do původního bytu v Suchdole nad Lužnicí, ale do nového bytu v Praze, který tam táta získal přes zaměstnavatele, ale i ten byl klasický bariérový, s klasickým umakartovým jádrem, s úzkými dveřmi, pro člověka na vozíku naprosto nevyhovující.
Tady bude už zanedlouho David bydlet. V Čakovickém bytovém parku pro něj M&K Development staví nový bezbariérový byt. Zdroj: M&K Development
To jste se musel prát se spoustou věcí, které jsou pro normálního člověka naprosto nedůležité a nepodstatné…
To je pravda, rodiče mi museli pomáhat třeba na záchod, protože tam jsem se s normálním vozíkem nedostal. Později jsem měl toaletní vozík, který byl užší a na kterém jsem se už třeba do koupelny dostal. Nicméně rodiče přemýšleli, jak to udělat, aby mi to doma vyhovovalo, takže táta tehdy naplánoval přestavbu jádra. Už jsme měli najatou firmu, hotové nákresy, pak se ale objevila možnost přestěhovat se na Černý Most, kde dokončovali nové domy, jejichž součástí byly i bezbariérové byty. Tak jsme se přestěhovali do bezbariérového 4+1.
Můžete člověku, který zná pojem „bezbariérový“ jen abstraktně, vysvětlit, co konkrétního si pod tím má představit?
Konkrétně to třeba znamená, že v novém bytě byly všechny dveře široké minimálně osmdesát centimetrů. Klasické dveře mají obvykle jen šedesát čísel. Měli jsme tam i podzemní garážové stání. Vlastně jediným větším problémem pro mě bylo bramo u vchodových dveří. Teď už ho otevřu, ale tehdy jsem proti němu neměl šanci. Součástí byla i elektrická linka, která jezdila nahoru a dolů, včetně všech skříněk. Ale já v té době nevařil, takže si jí mamka zařídila podle svého. A vlastně doteď tyhle elektrické vymoženosti moc nevyužívám.
Ony asi navíc vyjdou na pořádný balík, ne?
Je pravda, není to zrovna levná záležitost. Taková elektrická linka v základní sestavě může vyjít i na 180 tisíc korun. Něco na to může přispět i sociálka, ale rozhodně to nepokryje všechny náklady.
Jak je to s počtem bezbariérových bytů v Česku? Je jich dostatek, nebo se na ně čeká a existují dlouhé pořadníky, jako třeba v případě domovů důchodců?
Upřímně, já se v tom moc nevyznám. Ale všechno začíná na magistrátu, tam, kde máš hlášené trvalé bydliště. Vyplníš formuláře a pak se několikrát do roka sejde komise, která podle posudků rozdělí nějaké byty. Znám i pár lidí, kteří třeba bydleli mimo Prahu, ale chtěli sehnat byt právě tady. Takže za ně lobovali třeba i ředitelé ústavů, ve kterých předtím byli. Přeci jen v Praze jsou pro člověka s handicapem mnohem větší možnosti než jinde v republice. Já sám jsem našim vděčný za to, že jsme do Prahy odešli. Třeba bych se v Suchdole k lukostřelbě ani nedostal.
Takhle vypadala kuchyňka v bezbariérovém bytě při studijním pobytu v Německu. Zdroj: archiv Davida Drahonínského
Nicméně teď se chcete osamostatnit. Necháváte si stavět bezbariérový byt v Čakovickém parku od M&K Development. Co bylo tím hlavním důvodem přestěhování?
S našima bydlím od šestnácti, ale teď bych chtěl zkusit bydlet sám. Zkusit si, jestli jsem stoprocentně soběstačný, na samostatné bydlení jsem si zvyknul v Německu, kde jsem byl na škole. Člověk si všechno udělá tak, jak on chce, navíc kdyby se v budoucnu objevila nějaká slečna…
Pojďme teď k tomu, jak bude váš nový byt vypadat.
Je to byt 2+kk i s podzemní garáží. Přesně to, co jsem si představoval. Ono se to možná nezdá, ale pro mě je podzemní garáž poměrně důležitá. Kdysi jsem rok a půl parkoval venku a to už vážně nikdy nechci. V podzemní garáži vylézám do sucha, do tepla, nemusím řešit, jestli prší, sněží, jestli je někde místo, jestli se tam vejdu. Pro člověka na vozíku je podzemní garáž hodně příjemná.
Předpokládám, že i tady platí všechny „bezbariérové“ parametry jako v předchozím bytě.
Jasně. Zaplatil jsem zálohu, a pak jsem jsem si řekl, jak konkrétně chci to které místo v bytě uzpůsobit. Vanu jsem si třeba nechal udělat do stejné výšky jako vozík, takže zhruba do nějakých 50 centimetrů. Doma máme vanu trochu vyšší. Já do ní sice vlezu, ale není to úplně jednoduché a příjemné. Na chalupě máme pro změnu vanu, která je sice nižší jak vozík, ale je hodně do hloubky. Takže hlavně na začátku nebyl problém vlézt dovnitř, ale ven to bylo horší.
Takže jste si de facto byt „vyprojektoval“ sám…
Chtěl jsem si všechno domluvit hned na začátku. Chci, aby mi tam všechno hned od začátku vyhovovalo. A ne, že koupím byt a hned ho nechám za stovky tisíc zase předělávat – řekl jsem si hned o dveře široké 80 centimetrů, nechal jsem vybourat falešnou zeď do šatny a prosadil jsem si dveře z koupelny do ložnice. Také jsem si nechal udělat šoupací dveře, i když to byla šílená odysea…
Jak to?
Developer na to měl dopředu nasmlouvanou nějakou firmu, která si ale řekla o neuvěřitelné peníze. Dal bych za čtvery šoupací dveře možná i sto padesát tisíc! Byly to totiž dveře se zapouzdřením, které zajíždějí přímo do stěny, takže by se muselo složitě bourat. Já jsem si nakonec prosadil variantu dveří, které jezdí po stěně a vyjdou levněji.
Když má vana správnou výšku, není problém ani party s pivem :) MS 2003 ve Španělsku. Zdroj: archiv Davida Drahonínského
Mluvil jste o tom, že doma v kuchyni vládne maminka. Jak bude vypadat kuchyně, která bude už jen vaše?
Hlavně nesmí být pod kuchyňskou linkou žádné skříňky, abych tam mohl zaparkovat s vozíkem. Nechtěl jsem žádné drahé elektrické skříňky, místo toho mám skříňky na mechanickém principu. Chytneš ji, přitáhneš a zní ještě „o patro níž“ vyjede krabice, ze které si vezmeš, co potřebuješ. Tenhle princip se uplatňuje nejen v kuchyni, ale třeba i u klasických skříní na oblečení.
Proč jste dal přednost mechanickému ovládání před moderním elektrickým? Myslela jsem, že skříňky na elektřinu jsou uživatelsky přívětivější.
Elektrické ovládání je za prvé strašně drahé. Každá firma, která tyhle elektrické skříně vyrábí, na to musí mít spoustu atestů, a ty samozřejmě musí z něčeho zaplatit. Za druhé se může snadno rozbít a člověk je v pytli.Sám si to neopraví.
Jak veliká je vůbec nabídka nábytku a bytových doplňků pro handicapované v Česku? Existují vůbec firmy, které se na tento segment trhu specializují?
Pár firem tady je, ta konkurence ale není moc veliká a i proto jsou jejich výrobky tak drahé, člověku prostě nezbývá nic jiného, než si to u nich objednat. Různých vychytávek a speciálních doplňků je na trhu poměrně dost, ale všechno je to prostě o penězích.
