Realizovala vůbec první proměnu v pořadu Jak se staví sen. A vidět ji můžete i v nejnovějších dílech. Kamila Douděrová je v týmu designérů ostřílený mazák. „Díky pořadu jsem získala zkušenosti a jistotu,“ říká absolventka architektury.
26. 3. 2013
Pořad Jak se staví sen se na obrazovkách poprvé objevil v roce 2007. A vydržel na nich dodnes – aktuálně běží 13. série. Prošly jím desítky designérů – někteří realizovali jen pár místností, jiní se do pořadu vracejí pravidelně. A právě mezi ty patří i Kamila Douděrová. S tou jsme se více pobavili o designu v panelových domech a bytech.
Pokud jsem pátrala dobře, pak už v pořadu patříte k ostříleným mazákům. Proměnil se v čase váš přístup k proměnám, které v pořadu realizujete?
Máte pravdu, byla jsem u historicky prvního odvysílaného dílu. Tehdy jsem byla čerstvě vdaná a na nové příjmení jsem ještě nebyla zvyklá, takže jsem se nemohla najít v titulcích :-) Za tu řadu proměn jsem určitě získala spoustu zkušeností a jistotu, naučila se více vnímat klienty, ozkoušela si několik stylů přes modernu po anglický venkov. Jsou to zkušenosti k nezaplacení. A musím říct, že mě natáčení pořadu pořád velmi baví. Je to na jednu stranu velké vypětí, ale zároveň pak veliká odměna v podobě realizace mého návrhu dotaženého do detailu - v reálných zakázkách logicky investoři zasahují a vy nemáte možnost dodekorovat interiér do posledního ubrousku, v pořadu ale ano.
Kamila Douděrová má na svém kontě i povedené proměny panelákových bytů. Nabízíme je ve formě fotografií vložených v článku. Zdroj: archiv Kamily Douděrové
Jak jste se do pořadu dostala? Jak se to přihodí, že se absolventka architektury objeví na obrazovkách v pořadu o moderním bydlení?
Když řeknu, že úplnou náhodou, bude to znít jako klišé. Jeden můj velice dobrý kamarád spolupracoval kdysi s Petrem Lesákem a slyšel, že chystá nový pořad a hledá architekta. Tak jsem si dodala kuráž, vzala pár výkresů do destiček a vyrazila na pohovor. Pamatuji si jako včera, jak mi Petr Lesák říkal: „Počkej, třeba se díky pořadu staneš známou a budeš mít vlastní studio!“ Tehdy mě to rozesmálo. A dnes díky pořadu opravdu mám svůj Kamidesign - tým lidí, se kterými spolupracuji, a společně vytváříme originální interiéry na míru.
V profilu na webu pořadu říkáte, že vás a vaši tvorbu dodnes ovlivňuje zahraniční stáž ve Francii, kterou jste absolvovala. Snažíte se „Francii“ promítnout dok aždé vámi realizované proměny?
Vlastně mi francouzští profesoři otevřeli oči. Oni hodně dbají na genia loci, pocit z místa. Jednou jsme dokonce dva týdny jen dávali dohromady expresi z místa. Tehdy jsme mačkali papíry, modelovali z hlíny, a pak se následně tento tvar promítl do návrhu architektury. U nás je to jiné – začíná se tím, že se na papír hodí všechny limity, normy, územní plány. Ve Francii jsem se naučila silně vnímat místo, klienty, jak funguji, na čem lpí
Vaše motto je, že každý návrh musí být originál. Pak mě ale logicky napadá, že pro vás musí být uniformní česká sídliště peklem…
Když já ke všemu přistupuji s čistým papírem a i když mají paneláky stejnou půdorysnou kompozici, stejně mi z toho pokaždé vyjde úplně jiný interiér. Nemám ráda, když designér „cpe“ svůj styl do každého prostředí. Práce v panelákovém bytě je pro mě ale „lehčí“ v tom, že už dopředu můžu odhadovat vždy stále stejné technické problémy typu umakartových jader, křivých stropů…
Obývací pokoj v podání Kamily Douděrové. Zdroj: archiv Kamily Douděrové
Je pro pro vás právě zmíněné umakartové jádro tím největším peklem panelových bytů? Nebo je to něco jiného z toho všeho, co v těchto bytech vzniklo bez ohledu na lidské potřeby?
Já myslím, že vznik paneláků odrážel právě potřebu bydlení a nouzi o něj. Pravdou ale je, že je v nich všechno nedokonalé, nekvalitně provedené, křivé, malé… Vlastně je vnímáme jako ikony komunistického režimu, ale původní myšlenka kolektivního bydlení podle mě určitě nebyla scestná. Já při návrhu dbám na vyřešení podlah a zvukové izolace, protože dříve se podlaha lepila přímo na stropní konstrukci a právě tak vznikl fenomén paneláků, ve kterých je vše slyšet.
Dá se vůbec s umakartovým jádrem dělat vůbec něco jiného, než jej vybourat a následně znovu vyzdít?
Setkala jsem se i s jiným řešením, protože vybourat a znovu vyzdít jádro bytu není zrovna levná investice. Určitou službu v tomto případě udělá i tapeta nebo samolepící folie, je to efektní a levná varianta. Pokud už se ale člověk pustí do kompletní rekonstrukce, pak bych doporučila chytré a funkční řešení dveří do pouzdra – v malém panelákovém bytě se tak vyhnete kolizním bodům v malé chodbě, kdy se do ní mnohdy otevírá až patero dveří.
Další z realizací v panelákových bytech. Zdroj: archiv Kamily Douděrové
Někteří Češi se do podobných akcí pouští svépomocí, je to podle vás dobrý nápad? Jaká jsou rizika?
Myslím, že technicky to zvládnout asi jde, ale designově jsem zatím nepotkala v tomto směru nic zajímavého. Lidé se neumí odpoutat od zažitých trendů, takže často opakují stejné dispoziční chyby, jen se zděnými zdmi. I v malé místnosti lze ale hýbat s dispozicemi, využít třeba kromě obkladů i štukový nátěr, který interiér odlehčí.
Dá se vůbec v panelovém bytě vytvořit kvalitní bydlení a „dělat velký design“?
A co je velký design? Velký design vznikne tam, kde jsou lidé s velkým duchem, lidé, kteří jsou velkorysí v myšlenkách, nebojí se kompletní rekonstrukce, nechají si poradit, nejsou usedlí a konzervativní. Pak panelákový byt ani nepoznáte.
Co nejvíc omezuje designéra při práci na proměně a úpravách panelového bytu? Nekvalitní materiály? Prostor?
Už jsem zmiňovala technické nedostatky. U panelových stropů a zdí je jakákoli změna nesmírně složitá. Často jen velmi těžko pohnu se stropním osvětlením. Řešíme to proto velmi často sádrokartonovým podhledem nebo předstěnami.
Výsledkem práce bytového designéra může být i takovýto interiér. Zdroj: archiv Kamily Douděrové
Opravdu jsou panelové domy a byty v nich v tak tristním stavu, jak se občas tvrdí?
Já bych to neviděla tak černě, ale jsou zapotřebí rekonstrukce. Můj pohled na panelový dům se mění. Zatepluje se, fasády proto už nutně nejsou jen šedé kvádry, ale hýří barvami. A i ta stará dřevěná okna už se dnes téměř všude mění.
Bídný není jen stav samotných bytů, ale celých sídlišť. Čím jejich bídu Češi ještě potrhují?
To je spíše urbanistická otázka, případně otázka pro sociologa. Sídliště často vznikala na zelné louce, bez vybavení, škol, parků, nočního vyžití, pracovních míst… Staly se z nich noclehárny, kde přes den často nikdo není. Dnes se tato otázka řeší v mnoha městských čtvrtích, kde se snaží vlít do sídlišť život.
Velkým trendem posledních let jsou moderní novostavby – je kvalita bydlení v nich opravdu větší, než v klasických panelácích? Nebudou spíš za pár let v podobném stavu jako současné „staré“ paneláky?
Pamatuji si, jak nám na přednášce urbanismu ukazovali odstrašující satelitní městečka s moderními domy. Jsou to vlastně jen paneláky naležato, absolutně se ztrácí smysl rodinného domu, kde máte soukromí. Jsou to domečky uprostřed malé zelené plochy, kam je odevšad vidět. I přesto ale tato vidina malého zeleného plácku přilákala lidi z města na venkov.
Co se týká moderních bytových domů, tak řada z nich jich je už dneska ve špatném stavu. A to jsou o 40 let mladší než paneláky. Investoři často chtějí ušetřit, takže i dnes se vybírají levné a nekvalitní materiály. Za pár desítek let uvidíme, jestli nakonec ty paneláky nebyly lepší. Výhodu ale vidím v tom, že se dneska tyto domy staví jako multifunkční, kdy jsou součástí domu třeba obchody. Blízko je i další vybavenost a dětská hřiště.
Zaujal vás rozhovor s Kamilou Douděrovou a chcete se mrknout na práci designérů v praxi? Pak si vždy v neděli v podvečer nalaďte kanál Prima family, právě tady se totiž týden, co týden plní sny!
