Ondřej Borovec: Pořad Jak se staví sen dělá reklamu všem designérům

V něm působí ve dvojici společně s kolegou Markem Poddaným a každou sobotu v podvečer se střídají s dalšími designérskými dvojicemi u projektů, které mají za úkol změnit interiéry českých domácností k lepšímu.

„Lidé se na základě tohoto pořadu ozývají, zajímá je, co všechno naše práce obsahuje, podobné pořady nám dělají velkou reklamu a přibližují naši práci,“ říká Ondřej Borovec, který vystudoval průmyslový design na Západočeské univerzitě v Plzni a produktový design na Univerzitě J. E. Purkyně v Ústí nad Labem. Aktuálně působí jako designer ve studiu KEEPLINE.

Myslíte si, že je u Čechů problém s tím, že stále chápou design a služby designéra jako určitou formu snobismu a ne jako zaměstnání a službu jako každou jinou?

Je hodně těžké na to odpovědět. Každá práce je výjimečná. Já také nejsem obkladač a neumím si dobře obložit koupelnu, a tak si za to zaplatím. Pro toho, kdo nemá vkus a nemá estetické cítění, je práce designéra přínosná. Ano, je pravda, že design, buďme realisté, je vždycky o trochu větších finančních prostředcích, ale nemyslím si, že se nutně musí dělat jako nějaká „snobárna“ pouze s drahými věcmi. Naopak si myslím, že práce designéra spočívá právě v tom, aby dokázal i s nižšími náklady vytvořit efektivnější řešení, které bude vypadat dobře.

Takže se přístup Čechů k designérům zlepšuje?

Real TV, která tohle všechno produkuje, u nás nastolila novou vlnu, přišla s různými lifestylovými magazíny, které i v oblasti designu znamenaly velký průlom. Lidé se na to rádi dívají, rádi se inspirují. Já sám chápu, že si někdo řekne: „Je to zbytečnost.“ Říkám tomu „provozní slepota“. Lidé, kteří mají starší domy a byty jsou spokojení, protože jsou na ně zvyklí, nechtějí nic měnit.  Nejsou si jistí, že by si na to nové zvykli. Tohle je podle mě také jeden z důvodů, proč jsou u nás ještě občas designéři chápáni jako něco, pro obyčejného člověka zbytečného - snobského.

Panelový byt, nebo rodinný dům - interiéry, které se dostanou do proměny jsou různorodé. Zdroj: archiv televize Prima

Určitě existují nešvary, kterých se Češi dopouštějí stále dokola a opakují se ve spoustě domácností.  Napadají vás teď nějaké?

Největší nešvary českých domácností? Češi mají třeba rádi barvy, ale neumí s nimi pracovat. Takže často přijdeme do interiéru a zjistíme, že celý hraje barvami. V jedné místnosti je žlutá, ve druhé červená, na další stěně zelená. Nemůžu tvrdit, že je všechno nevkusné, každý člověk má vlastní vkus, každému se líbí něco jiného a já nemám právo do toho zasahovat . Myslím si ale, že není úplně nejšťastnější kombinovat takovou spoustu barev. Radši podpořit jednu barvu, doplnit ji nějakou podtónovou. Když se někomu líbí zelená, tak ať ji zkusí doplnit světlejším odstínem šedivé nebo béžové. Barevnosti se dá dosáhnout třeba jen za pomoci doplňků a ty se navíc dají poměrně lehce obměnit.

Napadá vás něco dalšího?

Velkým nešvarem jsou i rozvody topení, elektřiny. Všude máme přiznané trubky. Ty jsou zaprášené, oprýskané, ani nejsou nově natřené. A možná bych ještě přidal klasické umakartové jádro. To v moderně pojatém interiéru nemá co dělat. Netlumí hluk ani pachy.  Jeho odstranění je sice veliký zásah do chodu domácnosti, nicméně není tak technicky náročný. Umakartové jádro se dá dneska odstranit i třeba se zachováním prostorových dispozic a nové prostory se dají vytvořit poměrně rychle za pomoci lehčích stavebních materiálů.

Je pro bydlení Čechů něco typického?

Co u Čechů nedokážu pochopit a setkávám se s tím často, je dlažba na koso. Obklady v koupelně jsou klasicky pravoúhle a najednou bum a na podlaze jsou obkladačky na koso. Další věc, která je častá, jsou nesjednocené podlahy. Když je možnost mít všude stejnou podlahu, tak nevidím důvod, proč mít v každé místnosti podlahu úplně jinou. Většinou za sebou nezavíráme, takže je vidět, jak přechází jedna v druhou. Hezčí je ale mít podlahy všude stejné.

Dál mě napadají ještě ty děsivé přetíratelné papírové tapety – ty s tím velkým zrnem, které se jednou nalepí a pak se přes ně dávají tuny barev. Ono to pak už ani nedrží, jsou vidět spáry… Těžko se s tím pak dá něco udělat, mnohdy je obrovská práce je strhnout a dát následnou spoušť pořádně do kupy.

Působíte v pořadu Jak se staví sen. Je to pro vás velká reklama?

Na základě mojí účasti se lidé samozřejmě ozývají. Ptají se, co všechno práce designéra obsahuje, jak je to náročné po finanční stránce a podobně. Televize je silné a mocné médium, takže mi to co do propagace pomohlo.

Nesladěné podlahy, přeplácanost, co se týká barev, nebo umakartové jádro. To jsou největší "zla" českých domácností podle Ondřeje Borovce. V jeho interiérech na toto nenarazíte. Zdroj: archiv televize Prima

V pořadu probíhá všechno velmi rychle. Máte s vybranou rodinou kontakt už před tím, nebo se všechno odehraje opravdu jen v průběhu 48 hodin?

Všechno začíná castingem. Na ten přijede více zájemců a z toho se vyberou třeba jen tři. Ty my pak zkontaktujeme, navštívíme je a na základě toho si vybereme jednoho. S ním pak komunikujeme zhruba měsíc předem. Musíme mu říct, co všechno bude obsahovat náplň naší práce. Naposledy se vidíme před samotnou realizací, kdy vystěhujeme byt. Účastníci proměny nesmí zůstat v blízkém okolí, aby nevěděli, co se s jejich domovem děje a neměli možnost nás kontrolovat.  Jednou se s nimi vidíme v průběhu natáčení, kdy pro nás připraví nějaké překvapení - už to byly třeba motokáry, pouštění letadel...  A naposledy se setkáváme ve chvíli, kdy jim byt předáváme. To je zároveň poprvé, kdy vidí proměněný interiér. Takže reakce, které zachytí kamera, jsou opravdu autentické, je zachycená prvotní reakce.

Stalo se někdy, že se někdo ošíval a nebyl z proměny úplně nadšený?

Ze začátku jsou pozitivní všechny reakce a naše dvojice se s negativními ohlasy naštěstí ještě nesetkala. Oproti mojí klasické práci, kde si běžný zákazník objedná práci designéra a za jeho práci si samozřejmě i platí a podle toho k němu přistupuje, je to v Jak se staví sen jiné. Tady to ti lidé dostanou opravdu všechno zadarmo. Jsou tu od toho sponzoři. Lidé jsou za to skutečně vděční a to citové ohodnocení, je pro designéra kolikrát lepší ohodnocení než finance.

Když přijdete do interiéru, který máte předělat, máte hned představu, co s ním?

Vzhledem k tomu, že už to nějaký pátek dělám, mám obvykle představu chvilku po tom, co interiér vidím. Jsem schopný si rozhodnout, kde by co mohlo být. Pak si samozřejmě musím prostudovat i stavební plány. Když chceme měnit příčky, jestli je to vůbec možné. Nosné příčky nemůžeme vybourat jen tak. Musíme zažádat o povolení. Ale prvotní nástřel jsem schopný dát dohromady už na místě, když ho vidím. Pak je důležité vzít v potaz požadavky zákazníka, jaké barvy se mu líbí, jaké má rád materiály, jestli  mu vadí lamino, jestli chce dřevěný nábytek…

V pořadu Jak se staví sen se do proměn vrhá společně s parťákem Markem Poddaným. Zdroj: archiv televize Prima

Je běžné, že designéři pracují v týmu, tak jak je tomu v Jak se staví sen, nebo to obvykle bývá spíše individuální tvůrčí činnost?

V televizi pracujeme ve dvojicích, ale v běžném profesním životě designéra, pokud je to navíc i člověk, který si část svých návrhů umí i sám vyrobit a zrealizovat, se běžně pracuje samostatně. U větších projektů se pak pracuje často i v týmu. Designér tam má při ruce celý tým lidí, jako jsou například odborníci na vizualizace, technická podpora, což jsou lidé, kteří dořeší technické parametry třeba u nábytku, mechanizaci a podobně. Součástí bývá i projektový inženýr, který dohlíží, funguje jako stavební dozor.

Kde čerpáte inspiraci?

Je spousta časopisů a katalogů zahraničních firem. Prvotní inspiraci se ale nesnažím hledat v nich. Spíše využívám internet. Jsem hodně ovlivněný automobilovým designem, architekturou. Mám radši funkcionalistické věci. Snažím se držet zásady, že méně znamená více. Mimochodem – ty časopisy a internet jsou dobrý záchytný bod a vodítko pro ty, kteří nechtějí využít služeb designéra.

Rozhovor s Ondřejem Borovcem volně navazuje na předchozí interview, kde jsme zpovídali jeho parťáka z pořadu Jak se staví sen Marka Poddaného. Pokud si chcete přečíst jeho postřehy o designu a nejen o něm, podívejte se na článek Televizní designér Marek Poddaný: Základem úspěchu je empatie s klientem